Nerozhodná
Tuhle mikropovídku jsem napsala asi před dvěma lety (31. 10. 2009) a podle toho taky vypadá. Vznikla kvůli soutěži u jedné kamarádky, která se nakonec nekonala.
Stojím na vrcholku strmého kopce a shlížím na písečné vrchy pod sebou. Jak to tady miluji! Tohle je můj domov a teď bych ho měla opustit. Kvůli němu! Kéž by se nikdy neobjevil! Kéž by se naše životní cesty nikdy nezkřížili. Já teď totiž nevím, jestli se znovu rozloučí nebo dál povedou stejným směrem. Nevím…
Událost, která se stala před pár dny, změnila Shirleyin život. Do té chvíle ničím nespoutaná královna pouště, která vždy cválala neohroženě a cílevědomě po své stezce narazila na vetřelce ve svém světě…
Slunce pražilo a na rozpáleném písku se téměř nedalo stát. Mně to ale nevadilo. Útrapy tvrdého života v poušti mě naučily ledasčemu. Pohodila jsem hlavou a tryskem vyrazila vstříc zářivému kotouči. Nic mi nemohlo zkazit radost z běhu. Zpomalila jsem do cvalu a rozhlížela se pyšně po svém království. Byla jsem nezlomitelná. To vědomí dodávalo sílu. Ale moje oči uviděly ten den něco divného. Vypadalo to na jiného koně. V duchu jsem se zamračila a zastavila se. Jak se opovažuje? Zahrabala jsem kopytem, až se drobná zrnka písku rozlétla do stran a vyrazila k neznámému bělouši.
Slyšel mé kroky na písku a zvedl hlavu. Prohlížela jsem si jeho dlouhou hřívu a svalnaté, ikdyž zašpiněné boky a on přejížděl pohledem mě. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se strohým hlasem: "Kdo jsi a co tu chceš?" Sklopila jsem uši a on jen pohodil hlavou. "Jsem Alborozo a jen procházím. A ty?" V jeho očích se nezračila žádná zrada, jen upřímný zájem. "Jsem Shirley a tohle…" rozhlédla jsem se "…je můj domov". Potřásl hlavou a jeho světlá hříva se rozlétla do stran. Pocítila jsem, že se se mnou něco děje. Začala to od kopyt a vystouplo až ke špičkám uší. Kdyby koně mohli zrudnout, byla bych jako růže. Nevěděla jsem, co to je, ale nebylo to úplně nepříjemné. "Těší mě, Shirley. Ty tady tedy žiješ? A co tu jíš?" okamžitě se začal vyptávat a já roztála. "Ano, narodila jsem se tu. A najít tu jídlo sice snadné, ale dá se to. Mohla bych ti to ukázat." Nabídla jsem mu nadšeně. Úplně jsem zapomněla na svou nedůvěru k němu. Souhlasil a dalších pár hodin jsme strávili spolu. Dozvěděla jsem se, že pochází z východního okraje pouště, kde jsou Polatenésy - vysoké a strmé hory a utekl lidem. Já mu zase vyprávěla o životě v poušti. Den velmi rychle a příjemně utekl a já si teprve v noci uvědomila to nejdůležitější. Ležela jsem pod hvězdami a zjistila, že jsem do Albiho asi zamilovaná.
Tu noc jsem se vůbec nevyspala a jen přemýšlela. Alborozo se zmínil, že bude muset pryč, ale na to jsem teď nechtěla myslet. Další den uběhl, jako ten předchozí. Chodili jsme spolu po poušti a povídali si. A já byla dokonale šťastná. Další den se ovšem stalo něco zvláštního. Na obzoru se objevily oblaka a prachu a rychle se přibližovala. Když jsem to ukázala Alborozovi, strašně se vyděsil. Že prý jsou to lidé a jdou si pro něho. Rozeběhli jsme se pryč. Běželi jsme celý den, ale oblaka prachu nás pronásledovala. Na noc jsme se schovali ve skalách a on se na mě podíval s vážností ve tváři, jakou jsem dosud neviděla. "Musím ti něco říct, Shir. Já nejsem obyčejný kůň. Oni to sice nevědí," pohodil hlavou směrem, odkud se k nám blížila oblaka, "ale já umím kouzlit." Vykulila jsem oči: "C-cože?" "Umím kouzlit. A mám plán." Vyložil mi ho. Poběžíme dál, ale on mě udělá neviditelnou. Takže poběžíme dál a pak se lidem ztratíme ve skalách, ke kterým zanedlouho dorazíme. Alborozo pak zneviditelní i sebe a vrátíme se zpátky. Schválila jsem plán a hned další den jsme vyrazili dál. Lidé ovšem viděli jen jeho. Bohužel se ale oblaka prachu za noc přiblížila a já se už opravdu bála, co se stane, jestli nás dohoní. Naštěstí se na obzoru objevili hory - další součást plánu. Proběhli jsme jimi a už oba neviditelní se vydali nazpátek. Po asi týdnu na cestě jsme znovu stanuli v mých známých končinách. A já byla doma. Jenže jsem zjistila, že ne na dlouho. Alborozo mi totiž předložil návrh. Zná prý krásné místo, ale je to daleko. A nejsou tam lidé, prostě nádhera. Takže te´d váhám. Miluju svůj domov. Ale i Alboroza…