Revizor
Musela jsem něco takového napsat. A nechce se mi to navíc moc vyprávět. Dnešek prostě den blbec... 1000,-? Screw 'em all!
“A co myslíš, že se stane, pokud by nás chytli? Počítá se to už dneska?” zeptala se vedle mě sedící kamarádka.
“To snad ne! Kdyby přišli, prostě jim řeknu, že máš narozeniny,” rozesmála jsem se. “Větší problém by byl, kdyby dostali mě.”
“Ty to ještě pořád nemáš nabitý?” potvrzovala si Naty se smíchem.
Vrhla jsem na ni nevinný úsměv a pokrčila rameny: “V den narozenin jsme kupovali, ale jen měsíční a pak už jsme to nějak nestihli. Teda, poslední dva dny jsem na to myslela, ale nechtěla jsem je otravovat, museli platit tu Anglii a tak.” Znovu jsem pohlédla na okno proti mě, za nímž se míhala temnota tunelu. Vlak zpomalil a vjel do osvětlené stanice. Pár lidí z poloprázdného vagónu vystoupilo, několik nastoupilo. Paní v růžové blůze naproti mně měla vážně hezké boty. Metro se s trhnutím rozjelo a rozmazalo barvy kabelů za sklem. Naty do mě drcla loktem.
“Podívej,” šeptla.
Otočila jsem se směrem, kam hleděla ona a chvíli mi nedocházelo, co vlastně vidím. Jeden ze dvou tmavě oblečených mužů právě blýskl odznakem na jakéhosi kravaťáka, který prohrábl kapsu aktovky a podal mu lístek. “Sakra,” vypravila jsem ze sebe nakonec. Mým prvním instinktem bylo utíkat, ale zadržela jsem se. Nebylo kam. Byli jsme v podzemí, vlak rachotil a rychlý úhyb na konec vagónu by jen přitáhl pozornost. Třeba nás minou.
Postupovali rychle, až se zastavili u důchodce dvě sedadla od nás, který jim předal doklad. Ponořila jsem se do tašky, našla kapesník a uatroubila. Přece by neobtěžovali člověka s rýmou.
“Dobrý den, mohu vidět váš cestovní doklad?” ozval se hlas nad námi. Muž nám před očima mávl odznakem.
Naty vytáhla kartu, zatímco já jsem dosmrkala a třesoucíma se rukama s peněženky začla dolovat svůj doklad. “Jo, hned to bude,” mumlala jsem tiše, když jsem otevřela první a pak druhý zip. Věděla jsem, co tam najdou. Věděla jsem, že budu platit, pravděpodobně někdy později někde jinde, ale budu. Věděla jsem, že mi nemůžou nic udělat. Tak proč se mi sakra tak třásli ruce a potila jsem se?
Podala jsem revizorovi svou kartu a on si ji položil na desky.
“Máte to tu, ale včera vám to propadlo, tak si to nějak nahrajte,” informoval Naty a s nevolí jí průkaz vrátil.
“Ona má narozeniny,” pípla jsem, ale buď mě neslyšel, nebo to slyšet nechtěl. Příložil mou kartu k čidlu a zamračil se na informace, které vyjely. “Vy tu máte nahraný kupon...” Mé srdce zahořelo nadějí, že by mi to stále mohlo projít. “Ale nějaký starý, ten prošel už... Už před měsícem.” Natočil přístroj tak, abych na něj viděla. Pokývala jsem hlavou a snažila se vypadat překvapeně, zkroušeně a rozumně zároveň. Dle mého názoru se asi nevydařilo.
“Kolik vám je?”
“Patnáct,” odpověděla jsem popravdě. Lhát se přece nemá.
“Občanku máte nebo vám ji ještě nevydali?”
Pomohlo by mi, kdybych ji neměla? “Mám.” Zalovila jsem v peněžence a podala mu i tu.
Něco si pro sebe zabručel a přerovnal pár věcí.
“Co to pro mě znamená?”
“Kolega s vámi sepíše tu pokutu.”
“Ale já myslím, jako tady a teď, co to pro mě znamená?” Vyhodíte mě z toho metra?
“Sepíše se protokol a vy do patnácti dnů přijedete na Ípák a zaplatíte to tam.“ Nevyhodí mě, díky bože.
“Tome, mohl bys?” otočil se na druhého muže naproti. Předali si moje doklady, druhý je znovu zkontroloval a znovu mi ukázal, jak dlouho už mám prošlý kupon. Pokývala jsem hlavou, prohodila potichounku něco jako: “To je hrozné. Jistě. Aha.” Přemýšlela jsem, jestli říct něco na svou obhajobu. nejsem přece ještě zvyklá dokupovat kupony. Bylo mi patnáct teprve nedávno. Dva měsíce jsou nedávno. On tam byl jen měsíční? Myslela jsem, že jsme nahráli čtvrtletní! Blablabla... Byla jsem příliš příliš vynervovaná, než abych se pokusila zachránit se. Cítila jsem, jak mě na překřížených čerstvě oholených lýtkách štípe pot, ale byla jsem příliš ztuhlá, než abych se pohnula. Zírala jsem na míhající se kabely a vnímala, jak na nás lidé civí. Snažila jsme se tvářit neutrálně, občas se lehce pousmát. Pohlédla jsem na Naty, chvíli jsme se smáli spolu a pak jsem se zase otočila na okno a nechala se unést oranžovými šmouhami. Zachránila jsem celý vagon. Druhý revizor se opíral o dveře pod nápisem “Neopírejte se o dveře” a něco četl ve svých lejstrech. Měli by mi děkovat. Až na to, že asi všichni měli jízdenku.
Zastávku před naším zamýšleným výstupem jsem se otočila k Naty a koutkem úst se zeptala: “Myslíš, že stihneme vystoupit?”
Rozesmála se: “Ne.”
Ale chvíli poté, co se vlak naposled rozjel, vracel mi revizor Tom občanku: “Tohle je vaše.” Ale ne vážně? No, vaše to není, že? My nakonec možná ještě vystoupíme!
Doplnil do jistě už přeplněného papíru pár dalších věcí a podal mi i mou kartu. “Tohle je taky vaše.” Thank you Captain Obvious. Vysvětlil mi, co kam doplnil a vyložil kam mám jít. Stihl akorát, když vak dorazil do stanice. “Děkuju,” řekla jsem bezmyšlenkovitě, nacpala papír do tašky a zvedla se. “To já děkuji vám.”