Shledání
Narychlo sesmolená, okrajově do soutěže (ani se nezveřejňovala, jen se odškrtlo políčko :)), shodou okolností ke stejné holčině jako Indesicive.
"Království za koně," pomyslela si Nyat, když vystoupila na kopec a po tříhodinovém pochodu shodila na zem svá zavazadla. Protáhla si záda a přemohla pokušení kopnout do zátěže. Ve vaku na zádech táhla nejnutnější oblečení a jídlo, ale opravdovou hmotnost představovala zbroj. Rozevlátý černý plášť se jí potem lepil na tělo a byl čím dál těžší. Krátké vlasy měla zacuchané a špinavé tak, že téměř nebyla poznat jejich zrzavočerná barva.
Nyat si zakryla rukou oči a zahleděla se do dálky. Tady za tím kopcem to přece už mělo být. Ještě chvíli pátrala na obzoru a pak vítězoslavně zavýskla. Na konci úzkého údolí zahlédla svůj cíl - hrad Tarrit. Euforie jí vehnala síly do žil, přehodila si vak přes rameno vydala se z kopce dolů.
Měla za sebou hodinu pochodu a hrad se zdál stále stejně daleko. Proklínala svou nepozornost, že se nepodívala, jestli je v údolí zdroj vody. Její zásoba docházela a pokud se bude k pevnosti přibližovat tímhle tempem, nevydrží. Snažila se v mysli vyvolat obraz údolí, ale jediné, co viděla, jakmile zavřela oči, byl kůň. Nejen proto, že kdyby měla koně, všechno by bylo snazší. Objevoval se stále stejný, hnědák s podivným znakem na čele. Nemohla ho vzít s sebou, když unikala, takže ho den předtím vypustila na louku za pevností Icosta a nechala ho tam. Její bouřlivák s bleskem na čele. Na něj by se obvyklé Blesk hodilo, ale on neměl takové tuctové jméno.
Poprvé se setkali, když byli oba velmi mladí. U každého to znamenalo něco jiného. Hnědák byl hříbě a Nyat zrovna oslavila jedenácté narozeniny. V komunitě pevnosti to byly právě jedenácté narozeniny, které označovaly přechod dítěte do další fáze. Nebyli přímo dospělí, ale část života nazvaná nuorus - dospívání byla v životě jedince velmi důležitá. V den jedenáctých narozenin si chlapec nebo dívka volili svou životní dráhu. Každé dítě vyrůstající v Icostě umělo jezdit na koni a zvládalo základy boje zblízka, to vyžadovala doba. I pouhý pekař mohl být v tomhle nejistém čase povolán do boje a dostat se do střetu tváří v tvář s ozbrojenci. Ale Nyat si nevybrala dráhu pekařky ani žádné z něžných ženských povolání. Rozhodla se stát lovkyní odměn.
Jméno téhle profese ani zdaleko nevystihuje její nebezpečnost a náplň. Člověk, který jezdí po kraji a za peníze zbavuje obyvatele nesnází. Tu zabije kance, který marní úsilí zemědělců, tu chytí a vytahá za uši bandu lupičů. Nyat se musela naučit zacházet téměř se všemi druhy zbraní, stopovat a předvídat myšlenkové pochody lapků a zločinců. A taky mistrovsky jezdit na koni, protože ten jí byl po většinu času jediným přítelem na dlouhé cestě.
V den Nyatiných jedenáctých narozenin se ve stájích Icosty seznámila se svým hnědákem a bylo to přátelství na celý život.
Padl jí do oka plavák, který zvědavě vystrkoval hlavu ze stání hned za dveřmi. Jeho hříběcí pohled ji uchvátil. Byl zvědavý, rošťácký a odvážný. Přesně tak se cítila i ona. Přece jí bylo jedenáct a právě se rozhoduje o jejím osudu. Otočila se a zatahala otce, který se bavil se správcem, za rukáv. "Tati," ozvala se,"toho chci!" Rodič se omluvil svému společníkovi a pohlédl na malého koníka. Správce se k nim přitočil z druhé strany: "Skvělá volba, slečinko, ale..." "Ten kůň už nepatří stáji, ale mému synovi!" rozlehl se stájí hlaholící hlas. Přesně pasoval k mohutnému muži, který před sebou za rameno popoháněl svalnatého mladíka. Nyat se zamračila, ale její otec vyšel muži vstříc. "Menerre! Jsem rád, že vás tu vidím. Takže Lovanovi už jste oře vybrali?" "Jistě, právě tamhle Šípa." Dívka se ušklíbla. Takové neoriginální jméno pro takového koně. Menerra a jeho syna nesnášela. Nešlo o to, že by je znala nějak dobře, ale povyšovali se nad ostatní a to jen proto, že měli blízko k vládci. Bylo to tak nespravedlivé. Lovan měl narozeniny o jediný den před ní. Kdyby se narodila dříve ona, mohla mít toho plaváka. Smutně pohladila hříbě po nose a vydala se dál uličkou kolem smějících se mužů.
Zastavila se u bílého hříbátka v půlce chodbičky a podmračeně se zadívala zpět. U stání visela cedulka se jménem. I tenhle sympatický koník už byl udán. Ve stáji žádná další hezká hříbata nebyla, jen samá kostnatá nebo apatická. Nyat začínala jímat hrůza, že jí tu žádného kloudného koně nenechali. Vrátila se k otci, který už hovořil pouze se správcem. "Prošla jsem to tu, ale nikdo volný a dobrý nezbyl." Jsi si jistá, holčičko? Můžeme se podívat znovu." Dívka naklonila hlavu na stranu: "Jsem si jistá. Žádné z těch hříbat ke mě nepasuje. Jsou tu nějaká další?" obrátila se ke správci. Ten si zamnul bradu. "Pokud vím, tak ne. Ale uznávám, že na koně máš čuch, ani mě se nikdo z těch nezadaných nezamlouvá," usmál se. "Tak mám čuch na koně, ale co budeme dělat s tím mým?" začala panikařit Nyat. "Možná bych věděl."
Správce odvedl Nyat s otcem dozadu, do míst, kde se normálně lidé neprocházeli. "Jedna kobyla porodila dnes v noci. Ten hřebeček je zatím malinký, ale mě se moc líbí jeho výraz," vysvětloval cestou. Konečně stanuli před stáním , v němž stála černá klisna a vedle ní ve slámě odpočíval hnědý hřebeček. Byl stočený do malého uzlíčku, ale když uslyšel hluk, našpicoval ouška a ospale zvedl hlavu. Vážně byl malinký a hubeňoučký, říkala si Nyat. Jak yb mě mohl takovýhle zámotek, samá noha a hlava někdy vůbec unést. Byla rozhodnutá odmítnout, ale pak hříbě nazvedlo nos směrem k ní a jejich oči se setkaly. Příliš velké a vykulené oči, tmavě hnědé proti stejně hnědé srsti a v nich nezvyklá inteligence a humor. Nyat okouzleně hleděla, jak se hřebeček zvedl na váhavých nožkách a popošel kousek k ní. Byl odvážný, když se hned několik hodin po narození pustil na těch pár metrů od mámy. Nyat natáhla ruku a té se jemně dotkl hříběcí nos. Usmála se. "Myslím, že je rozhodnuto."
Od té chvíle už ale uběhlo sedm let. Zámotek už vůbec nebyl zámotek, ale nebojácný kůň, který Nyat nesl, kamkoliv ho požádala. Bez něj by polovinu svých úkolů ani nebyla schopna splnit. Společně se vypořádali se smečkou divokých psů, která sužovala jižní kraj a zbavili východní kraj řádění bandy loupežníků. Ale tenkrát se musela Nyat, jejíž útočiště v pevnosti Icosta se stávalo dalším nebezpečím, rozhodnout. Otec jí zakázal vyjíždět na výpravy, příliš se o ni bál. Dívka bloumala po hradbách a jediným zdrojem potěšení jí byly občasné vyjížďky s jejím koněm. Jenže i o ty přišla.
Tehdy zvolila možnost útěku. Na Tarrotu žije její strýc a pokud by se jí podařilo se tam dostat, měla by konečně příležitost dál se věnovat svému řemeslu. Jediným záporem celého plánu byla ztráta milovaného koně.
Nyat se dál plahočila údolím a utápěla se ve vzpomínkách. Pak ale zahlédla mezi stromy hnědý záblesk. Pomalu, aby nenadělala zbytečný hluk, shodila vak z ramene a přikrčila se. Znovu spatřila hnědou srst mezi stromy. Narovnala se a zase zvedla pytel. Byl to jen jelen.
Po další hodině už to dál nešlo. Sedla si do stínu stromu a zavřela oči. Jazyk se lepil na patro. Nechala se ukolébat tichým šuměním stromů a zdálo se jí o hnědákovi.
Když Nyat procitla, byl skoro večer. Vzduch se příjemně ochladil a padla rosa. Dychtivě jí našla co nejvíc a slízala ji ze stébel trávy. Pak se narovnala a spatřila mezi stromy hnědého koně. Pozoroval ji se zvědavým, šibalským výrazem v očích. Chvíli jen němě zírala. Protřela si oči. Ale její hřebec tam pořád stál. "Ravele?"
Objala ho kolem krku a na tvářích ucítila horkost. Vůbec si neuvědomila, že brečí. Neměla by se ale divit. Vždyť mu ukazovala, kterým směrem půjde a on nejspíš pochopil. Teď už bude všechno jen lepší. Má svou svobodu, svou výzbroj, svého koně a své znalosti. Kdo by se Nyat a Ravelovi vůbec mohl postavit?